Boty II

Je tady středeční ráno a Charlie zjistil, že římská roleta, která zakrývá botník není zeď, jak jsem mohla být tak naivní? Díky bohu to odnesly jen crocsy. Tato událost mne přivedla k zamyšlení nad botama. Musím se přiznat, jsem závislá, mám přes sto párů bot a stále jich nemám dost, jak se to stalo? Předpokládám, že to není jen rozmařilost, ale diagnóza, která započala traumatem v dětství.  První boty, které jsem řešila byly o dvě čísla větší, nezničitelné tenisky značky Prestige, které mi rodiče koupili aby se mnou "rostly", bože, jak já je nenáviděla, stejně jako fakt, že se celý arsenál mého obutí skládal z hnědých kožených sandálů, zmiňovaných prestižek, kotníčkových bot a zimních sněhulí. Snažila jsem se je prošoupat, nenápadně rozpárat a ony pořád držely. Jak jsem záviděla kamarádkám barevné střevíčky, číny nebo tenisky s průhlednými bublinami od vietnamců. Toto utrpení jsem si začala vynahrazovat ihned poté, co jsem začala brigádničit, bohužel můj rozpočet byl značně omezený a svět stránek barevných časopisů nekonečný. První drahé boty si pamatuji dodnes,bylo mi 16 a 3690 kč jsem ivestovala z brigády v místní restauraci, béžové diesel kožené páskové na dvanácticentimetrových kovových podpatcích. Jako dnes si vzpomínám,  jak jsem vyrazila v šatech poprvé pěšky do města, ta bolest a soucitný komentář jedné důchodkyně, po kterém jsem se zula a šla bosá domů. Postupně se začala sbírka zvětšovat, boty jsou věčné a vděčné, nevadí jim když zhubnu nebo přiberu, vždy mi sluší a dokonce jim odpustím i to, že tlačí, narozdíl od kalhot. Mám boty na koukání, boty takzvané " do auta z auta", boty nenositelné jelikož v nich měřím dva metry, boty pohodlné, rebelské, boty, které jsem ani nevytáhla z krabice ( viz fotografie ), jelikož si nejsem tak jistá jejich zakoupením a kolikrát se přistihnu,že cestou do koupelny jen tak vytáhnu roletu, kochám se a s láskou prohlížím jednotlivé páry a několikrát do roka, vždy když jsem sama doma, si otevřu prosseco a udělám si krásný večer, kdy celý botník vytáhnu a přeorganizuji. Z mého botníku se stala, ne mou vinou, atrakce, kterou můj partner ukazuje návštěvám ba dokonce jej má i vyfocený. Máte to někdo podobně nebo vás provází jiná závislost? Kolikatery máte boty a kolikatery doopravdy nosíte? Třeba se vyskytne článek boty xyz, kde budu postupně představovat své oblíbené a jejich příněhy...

Charlie je doma

Krásný večer! Za poslední týden došlo k velkému převratu v mém dosavadním životě a stále mám smíšené pocity - pořídila jsem si psa, krásné roztomilé štěně modrého whippeta. Celá tato věc se udála na mé poměry velmi rychle, partner polevil, já využila situace, štěňata byla na světě a během týdne jsme najednou nebyli dva. Charlie je ďábel, běhá, spí, kouše, spí, čůrá všude okolo a spí a ve mě se probudila zodpovědnost, svůj den si plánuji na minuty a přemýšlím a doufám, že jsem dostatečně schopná vychovat jej, zároveň se tímto krokem ukazuje jaký je můj vztah s partnerem, mám trošku strach zdali vše zvládnu a budeme všichni spokojení. Přidávám momentku té malé potvůrky a běžím na procházku. 

Pondělní rozladění

Krásné pondělní ráno! Posílám pozdrav z cesty do Prahy, ano tentokrát jsem si dala pozor na to abych za žádných okolností nedopatřením neocitla ve voze č.4, bohužel však nebylo volné již samostatné sedadlo. Paní sedící vedle mne je inspirací pro dnešní příspěvek a zároveň otázku,kterou položím závěrem. Na dvojsedadle jsem byla jako první a kupodivu na mne vyšlo místo u okna, hurá, během pár minut dorazila paní odhadem kolem padesátky, vzhledem nad průměrem v její věkové skupině automaticky si sundala kabát sedla a zabrala si středovou opěrku mezi sedadly, bez pozdravu nebo zeptání? Po chvíli cesty jí začal zvonit telefon, o lehce arogantním a nepříjemném tónu hlasu se bavit nechci, ale hovor trval 15 minut a očividně si nepřipouštěla, že třeba svou hlasitostí může rušit. Následně si skočila do jídelního vozu pro solené arašídy, které pojídá pojednom, neuvěřitelně u toho mlaská a šustí sáčkem, mlaskání nenávidím. Vždy jsem se chovala podle toho, jak mne rodiče naučili - slušně a podle mého názoru je slušné chování projevem " krásné" ženy. Nebo už se nenosí pozdravit při příchodu spolucestujícího ať už ve vlaku nebo výtahu, zeptat se zdali mohu použít středovou opěrku, nekouřit pokud je u vedlejšího stolu malé dítě nebo někdo jí a snažit se nerušit a brát ohledy na druhé, jak ve vlaku, letadle, restauraci, výtahu či kině?Jak to máte vy? Zajímáte se jen o sebe a cizí lidé jsou vám jedno? Máte " koule" na to říct potencionální spolucestující s dovolením mohla byste ztišit svůj film nebo použít sluchátka, pozdravit ve výtahu ikdyž v něm jedete déle? ( Nejspíš naučte se jíst se zavřenými ústy ať nemlaskáte neřekne nikdo z nás :-)

Oblékání a cizí města

Pěkné sobotní ráno z Ostravy! Myslela jsem, že se budu věnovat mnou oblíbenému nákupnímu artiklu a neutuchajícímu objektu touhy - botám, ale po včerejší pracovní rychlonávštěvě v Praze mi v hlavě hlodá jiná otázka a zajímá mne jestli to má ještě někdo podobně, asi mi bude trošku trvat než se dostanu k jádru věci, tak doufám, že se vám nechce vybíhat z postele eventuálně váš partner sleduje autosalon a nevěnuje pozornost tomu, že hned poránu držíte, telefon nebo notebook. Už odmala jsem se ráda pěkně oblékala a milovala, když mi maminka povolila šaty i do školy, když přestalo mrznout a já nemusela nosit punčocháče - ano ty hnusné hnědé, které se tak rády sesouvaly - na střední škole jsem brigádničila abych měla něco navíc a po maturitě to přišlo, z malého horského městečka jsem se kvůli vysoké škole odstěhovala do Ostravy a jak jsem koukala kolem sebe najednou jsem si už nepřipadala tak "hvězdně" oděná, po pár měsících jsem se s Ostravou sžila a opět mi můj styl připadal skvělý. Při vysoké škole jsem začala často pracovně navštěvovat Prahu, což mi zůstalo dodnes, před každou cestou jsem přemýšlela jak obléknout co nejlépe, to přesvědčení, jak mi to sluší mne vždy opustilo při výstupu z metra na Václavském náměstí nebo při vstupu do obchodních center, na Pařížské ulici jsem to čekala. Nyní už mne Praha nešokuje, ale stejný pocit zažívám, když letím nebo jedu do zahraničí,  spolehlivě to funguje v Miláně, kde už bych podle četnosti návštěv měla být jako doma, nebo když jsi zkouším v oblíbených obchodech nové věci - proč mi připadá, že jsou najednou daleko hezčí než ty co mám na sobě, byť jsou třeba čtrnáct dní staré? Střih je lepší, barvy mi více sluší, zažíváte také obdobné pocity?

Boty

Krásné páteční dopoledne. Právě jsem na cestě Pendolínem z Ostravy do Prahy, teď už je vše fajn, ale ráno bylo tragické. Na poslední chvíli jsem dorazila na nádraží a snažila se koupit jízdenku s jasnými požadavky - samostatné sedadlo ve směru jízdy tak ať mě nikdo neruší. Paní u přepážky vypadala, že splnila mé přání - ovšem realita byla hrozivá a ukázala se jakmile jsem se usadila a kolem mne začaly chodit matky s dětmi, které křičely, odmlouvaly a brečely. Připadala jsem si jako nepatřičný učastník zájezdu. Po 25 minutách kdy jsem trpěla jako zvíře - ano včerejší den otevřených dveří a mnoho sklenek prossecca spolu s brzkým vstáváním není optimální kombinace - jsem se dozvěděla, že se jedná o dětský oddíl! Výborně- z čehož vyplývá, pokud chcete mít klid - nikdy! - si nenechejte dát místo ve 4. voze a nevěřte paní u přepážky. Místo jsem urychleně opustila a sedla si do uplně prázdného vagónu před jídelním vozem, který během půl hodiny prázdný nebyl -matky chtěly asi dopřát kávičku a nevychovaným dětem více prostoru pro házení hraček s hraní her na tabletu bez sluchátek, očividně jsem někomu udělala asi něco špatného. V podstatě mám cesty mezi Prahou a Ostravou vlakem ráda, narozdíl od těch autem, ale prozatím mě děti ničí. Očividně si budu muset spravit den a koupit něco pěkného. Jsem divná, že v téměř 28 letech nemám žádné mateřské pudy a děti, až na pár vyjímek, se mi zdají protivné a ty čerstvě narozené se mi dokonce ani nelíbí a když se všichni rozplývají, já vidím jen hlavu nesouměrně velkou k tělíčku? Nadpis příspěvku zněl boty, ale k nim jsem se nezvládla dostat, nevadí snad příště, třeba cestou zpět pokud mi nebudou děti skákat po hlavě.

První

Je skoro půlnoc a mé několikaměsíční váhání " založit nebo nezaložit " dospělo ke konci...

Jsem Katenextdoor - kdokoli koho denně potkáváte na ulici, v obchodech, ve fitku, v restauracích a kavárnách. Někdo, kdo denně tvoří více impulzivních rozhodnutí než racionálních, snaží se radovat a užívat si každého dne a všech možností, které mi nabídne. Touto formou bych chtěla sdílet svá nadšení, úspěchy, pády a názory. Nejsem profesionálka v lekcích stylu, nevlastním zrcadlovku a tým a ani neumím bezchybně používat veškeré beauty vychytávky, ale miluji poznávání nového a pozorování okolí a snažím se ze všeho vybrat věci, které mne těší, baví a naplňují a velmi ráda se o poznatky dělím..

xoxo

K.